Vztah matka a dcera je nekonečná studnice pokladů. Je to jako hledět do kouzelného zrcadla. Máme-li odvahu upřímně se ptát, odpovědi přicházejí rychle. Každá máme svou matku a naše matka zase svoji matku atd. Témata naší ženské linie v nás vibrují celý život, podílejí se na formování našeho těla, našich pohybů i řeči, a zrcadlí se v našich vztazích s ostatními ženami. Na vztazích s ostatními ženami si mechanismem projekce vlastně ukazujeme sami Sobě, co ještě potřebujeme uvidět o Sobě. Jak vnitřně rosteme a měníme se, proměňují se i vztahy vnější …  (nebo opakují, když si něčeho nevšimneme či to sice vidíme, ale ignorujeme 😊)

Které ženy obdivujeme? Které jsou pro nás příkladem? Které nás inspirují? Přitahují? Které iritují? Které vzbuzují odpor? Lítost? Pohrdání? Závist? Nad kterými se povyšujeme? Před kterými zmenšujeme? Se kterými se cítíme v bezpečí? A se kterými sami sebou? Pravdivé odpovědi na tyto a podobné otázky nám toho hodně prozradí o našem vlastním ženství.

Můžeme na to koukat úplně obecně, ale největší výpovědní hodnotu pro nás mají samozřejmě vztahy k ženám, které jsou pro nás nějakým způsobem autoritou. A těmi nejsilnějšími projekcemi (přenosem nezpracovaných témat) pak bývá ovlivněn případný vztah k dceři, či dcerám. Tímto směrem se vlní a nesou témata naší ženské rodové linie. Ale vlní se tímto směrem také Láska, síla a podpora, a když se na to zapomíná a fokusuje se převážně na potíže, tak sami svou pozorností (energií) ty potíže vyživujeme, a to je fajn si uvědomit.

Dala by se o tom napsat kniha, zde nabízím jen malé praktické sdílení – recept, který je ověřený nejen na cestě mojí, jako dcery své matky, vnučky své babičky, matky tří dcer, ale i mnoha dalších žen, které se se mnou dělily o své příběhy na konzultacích. Všem patří hluboká vděčnost za jejich otevřenost a odvahu na Cestě.

Recept je prostý, vejde se stručně do jednoho slova: Láska.

Každá matka miluje svou dceru a dcera svoji matku, o tom není pochyb. Někdy ale schopnost lásku skutečně k té druhé vyzařovat a vyjadřovat může být skrytá pod mnoha nánosy. Navenek - či v našich vnitřních rozhovorech - to pak může vypadat všelijak. A tak už uvědoměním tohoto neochvějného faktu, že mezi námi je láska, toho pro sebe hodně uděláme (a můžeme to samozřejmě přenést i na další vztahy).

Level 1

Když máme odvahu začít na to koukat a chuť své vztahy proměnit, už jsme na cestě. Výzvou je pak obrátit pozornost opravdu k Sobě a místo nekonečného poukazování (ať už rozhovorem sama v Sobě, kamarádkou či dokonce manželem) co všechno nám zase matka řekla, udělala či neudělala, začneme pozorovat, co se děje v nás.  Začne vznikat prostor, pro to nejdůležitější. Může přijít např. uvědomění teď cítím bolest, teď cítím vztek, teď se mi chce plakat, teď chci utéct apod.

A to všechno je vítáno. A je to v pořádku. Jsme to my jako dospělá žena, která to teď sama v sobě může vítat. A zároveň můžeme mít pochopení pro tu malou holčičku, která se všemi těmi pocity, strachem či touhami utéct apod. tehdy kdysi nejspíš vítána nebyla. O to víc ji můžeme v sobě obejmout a milovat.  Pokud už jen tyto kroky skutečně uvedeme do praxe, každodenního života, začne se měnit mnoho.

Opakovaně si uvědomujeme přítomnost, tedy to, že teď jsme dospělé, nikoliv bezmocné děti, pro které nejspíš některé situace byly tak náročné, že ani nemohly udělat nic jiného než se odříznout od svých pocitů. Takovému odříznutí od pocitů se říká disociace a je to velmi moudrý mechanismus, kterým se jako děti prostě odpojujeme od situací, které jsou příliš náročné (velmi stručně řečeno). Potíž je ale v tom, že jsme se v tom odpojení třeba zapomněli tolik, že teď pořádně neumíme projevit svoje pocity, a to ani radost a laskavost, protože to je samozřejmě ke smutku, vzteku a podobně jen druhá strana téže mince. Nelze si říct budu prožívat radost, ale ne smutek, respektive lze si to říct, ale nefunguje to.

Takže shrnuto: Uvědomíme si, že jsme dospělí. Tím se bezmoc a padání do bolesti zmenšuje. Můžeme dát pozornost na svůj dech. Dýchat. Můžeme se pohnout. Můžeme se dotknout někde sami sebe. Můžeme tenhle stav afirmovat a opřít se o takovou svoji afirmaci i ve chvíli zmatku, např. „Jsem dospělá a mohu se prostě pohnout jinam. Jsem v pořádku.“  Zkusme to.

Level 2.

Super. Jsme spojeni s pocity. Cítíme. Bolest. Vztek. Bezmoc. Zmatek. Touhu utéct… To je jedno. Pozorujeme (přijímáme) ten pocit. Je to totiž „jen pocit“. Tím ho nezlehčuji, ale je důležité si uvědomit, že ten pocit nejsme celé my. My jsme mnohem větší.

Je to trochu podobné jako když nás strašně bolí zub. Najednou jako bychom ani neměli ty jiné části těla, které nás nebolí. Vnímáme jen ten zub. Když se vynoří nějaká bolest emoční v podobě vzteku, pláče, touhy utéct… je to velmi podobné, najednou se s tím úplně ztotožníme (jako s tím bolavým zubem). Proto znovu: My jsme mnohem větší než ten pocit.

Můžeme si položit otázku, co potřebujeme udělat, abychom si uvědomily ty ostatní části sebe a tím se nám ulevilo. Všimněte si, že to není o tom přestat cítit bolest, vztek, touhu utéct… Tohle prostě necháváme být, jen si uvědomíme, co potřebujeme udělat pro spojení se s ostatními části sebe, pro svůj větší komfort, ale pocitu se nesnažíme zbavit. (Bolavý zub také neřešíte tím, že ho jdete co nejrychleji vyrvat a nejlépe i s několika zuby kolem, nicméně s nepříjemnými pocity takhle velmi často zacházíme.)

Takže ještě jednou: Můžeme si položit otázku, co potřebujeme udělat, abychom si uvědomily ty ostatní části sebe a tím se nám ulevilo. Pro někoho je to pohyb. Někdo potřebuje ticho. Někdo naopak mluvit. Někdo být sám. Někdo kontakt. Je to různé. Je to naše individuální potřeba. A je úplně v pořádku, když je tam třeba teď NEVÍM. Už to, že to začínáme pozorovat… ve smyslu cítím vztek, cítím bolest, cítím zmatek, cítím touhu utéct… je velké. Logicky to pozorujeme od někud, kde už nejsme tím vztekem, bolestí, touhou… říkejme tomu třeba pozorovatel emocí.

V této fázi čeká jedna výzva v partnerství. Ti, kteří nám jsou nejblíž, které velmi milujeme, jsme k nim otevření, těm se daří otevírat v nás bolavá témata velmi dobře. První na ráně jsou partneři, ale také naše děti. Znáte to – přijde nějaká věta od partnera a ve vás se to hne – připadáte si např. neoceněná, nepochopená, … a příval emocí. Jasně že se to nestalo právě teď tento večer. Vlastně to je už potolikáté. Je úplně strašnej, jak vám tohle může dělat. Haha. Připomíná vám to něco z vašeho příběhu? A tušíte kam mířím? Ano, není to o tomto večeru, ani o něm. Je to o nás. Jsou to naše pocit. Vlastně mu můžeme vnitřně poděkovat, že nás k nim obrátil čelem. Nemusíme zkoumat odkud to máme, jestli z předminulého vztahu, ze školy nebo z dětství (většinou je to stejně mnoho navršených slupek). Důležitá je ta přítomná chvíle, tady a teď. Sebereme odvahu a místo silné obrané reakce, kdy vyjedeme po partnerovi nebo po dítěti, nebo se vnitřně stáhneme, urazíme, odpojíme… dosaďte si tam každý svoje obrané strategie, každý je máme vymakané 😊 tak prostě dáme veškerou pozornost sobě, dýcháme, a s láskou si uvědomujeme, co se děje.

Cítíme. Neodmítly jsme ten pocit. Nevytváříme další hromadu potlačených pocitů. To je na gratulaci. Uvědomujeme si, že jsme dospělí a že můžeme pro sebe něco udělat.