Už jsi se vymanila z bahna trudomyslnosti, sebelítosti a stížností (si). Daří se Ti nepouštět pásku sebekritika. Přečetla jsi pár moudrých knih, shlédla pár videí, takže víš, že je potřeba pěstovat vztah k sobě, ke svému tělu, mít se ráda, hýčkat se, být vděčná za to, co máš…
Ano, pečuješ o sebe - hlavně když dítě (děti) spí, chodíš do kavárny na něco dobrého – sama s dětmi, postuješ „své štěstí“ na sociálních sítích – ano, většinou je tam v popředí ten poklad - Tvé dítě, občas s odvahou selfíčko – co jiného, jsi zase sama na obědě. Občas si koupíš něco fakt pěkného na sebe, pro sebe… co na tom, že to moc nemáš kam a s kým vynosit… jsi přece šťastná a vděčná… Staráš se o muže, snažíš se uklízet, péct a vařit… co na tom, že bys od něj něco potřebovala, hlavně když Tě neopustí, pěstuješ vztah k rodičům… co na tom, že jsi hladová po jejich lásce, alespoň mají pěkný vztah k Tvým dětem…
Ignoruješ to napětí ve svém těle (to je přece normální), ignoruješ svůj strach z pohybu, z moře, ze Slunce (to je přece v pořádku, je to nebezpečné), ignoruješ, že bys chtěla mít o pár kilo míň (máš se mít přece ráda taková jaká jsi), ignoruješ záchvěvy žárlivosti kolem srdce (to bys přece neměla cítit), ignoruješ smutek, když Tvůj partner jde zase velmi pozdě z práce (dělá to přece pro Tebe, pro vás), ignoruješ svá přání mít to a ono (jsi přece skromná a vděčná)… ignoruješ málo partnerského sexuálního potěšení (jsi přece matka!), ignoruješ necitlivost svého břicha (jsi přece po porodu), ignoruješ signály, které se Ti zrcadlí přes emoce Tvých dětí… Ignoruješ, že Tvoji blízcí „nejsou na svých místech“ (od svých dětí si bereš mazlení, které Ti chybělo od Tvé matky, na Den otců oslavuješ svého partnera místo aby ses obrátila ke svému otci…). Ignoruješ to, že jsi tolik sama, že vlastně nemáš přátele jen pár známých… Snažíš se, opravdu se snažíš být šťastná!
Něco Ti prozradím, tohle fakt nefunguje. Tolik tolik toužíme po lásce, důvěře, bezpečí a tolik tolik se bojíme bolesti a zklamání, že jsme ochotny vynaložit obrovské množství energie na to, abychom hrály všechny tyhle výše trochu naznačené hry, jenže jsou to jen hry na schovku sami před sebou… Ano, můžeme je hrát roky, dokonce i mnoho lidí kolem včetně sebe klamat dlouho tou hrou, ale jednoho dne to vnitřní napětí a chaos stejně praskne. Třeba už budou děti dospělé nebo Ty na smrtelné posteli, ale praskne to. Vím, píši to drsně, ale nerada chodím kolem horké kaše. BEZ PŘIJETÍ VLASTNÍCH ZRANĚNÍ A BOLESTI NENÍ SKUTEČNÉ ŠTĚSTÍ, KLID A LÁSKA. Nemusí jít o žádná dramata. Jde především o tu OCHOTU otočit se k Sobě, ODVÁŽNĚ a v JEMNOSTI, POSTUPNĚ se vydat na pravdivou Cestu a život nás vede… Moudrost v každém promlouvá a vede nás na ta správná místa, ke správným lidem. My máme Svobodu volby.
Ano, je to Cesta PRAVDY, LASKAVOSTI a ODVAHY. Nepopírám, že je kropená slzami, že je na ní mnoho klopítnutí a pádů, po nichž znovu a znovu vstáváme… že je třeba mnohé odložit, odnaučit se… Odměnou je uvolnění, vnitřní klid, pocit vlastní hodnoty a sounáležitosti se světem – skutečné štěstí. Štěstí prožívané o samotě i ve spolu s lidmi, pocit hojnosti a naplnění. Oslavný tanec života. Tak co, máš odvahu začít odkládat ty masky a jít do toho?
Začni tím, že k Sobě budeš pravdivá. TEĎ. MEZI NÁDECHEM A VÝDECHEM.
K svátku matek věnováno pro Štěstí a svobodu všech bytostí, 5. květen 2024.