Nechť jsou tato slova poděkováním dceři Anice a modlitbou věnovanou všem zemským dcerám – modlitbou věnovanou jejich kráse, síle a svobodě. V úctě ke všem mužům. Věnuji… (Brno, 11.3.2023)

Z předmluvy ke knize Tři ženy v nás – Venuše, Luna a Černá Luna (z roku 2008)

Dívám se na svoji patnáctiměsíční dceru, jak se vydala do vln na pobřeží Atlantiku. V ruce třímá tu nejsilnější zbraň, kterou dosud zná – malou plastovou lopatku – a po očku se ohlíží přes rameno, co já na to. Ačkoliv má dětské tělíčko, pohybuje se s křehkou ženskou něžností a současně neochvějnou odhodlaností vstříc příboji. Její pohled ve mně nehledá oporu, ale ocenění…

Srdce mi zaplavuje vlna energie přinášející sebou nádherný pocit – pocit daleko přesahující hrdost matky – právě jsem v Anice jako v zrcadle spatřila krásu a sílu svého vlastního ženství. Bezděčně si pokládám ruku na podbřišek, kde jsem ji necelých devět měsíců nosila, a to teplo se rozlévá do celého těla. Jako bych seděla spíše kousek nad pláží než přímo na písku. Síla hýčkající teď mé nitro mi narovnává záda a stoupá vzhůru nad hlavu.

Zřetelně vnímám, že jsem se právě ocitla na jednom z vrcholů své cesty k sobě. Ta cesta je hornatá a přede mnou je jistě ještě mnoho strmých a dlouhých kopců, ale teď přišel okamžik, kdy jsem stanula na jednom z nich. Uvnitř je ticho, jen tlukot srdce… Užívám si to. Cítím se nevýslovně šťastná a silná. Cosi se ve mně zacelilo, dozrálo, rozzářilo…